Je jen málo oborů lidské činnosti, tvořivosti a umu, o kterých bylo napsáno tolik jako právě o zahradním umění a architektuře. My jsme z toho nepřeberného množství vybrali ukázky z historických knih, které nám však i nyní s odstupem času 100 let mají co nabídnout a jsou v mnohém stále aktuální. Posuďte sami.
František Jirásek: Chcete míti krásnou zahrádku? 1934
Zahrádka u vašeho domu je stejný projev vaší životní kultury, jako váš byt nebo vaše knihovna. Je na ní na první pohled vidět, jaké jsou vaše nároky na krásu, řád nebo soulad, a nejen to: je na ní také vidět, co znáte a umíte; prozradí na vás, děláte-li svou práci na tom kousku půdy jen tak, aby se neřeklo, nebo chcete-li naopak přijít na kloub těm jistým pravidlům, které řídí každé dobré dílo. I na vaší zahrádce se pozná, myslíte-li a pokusil-li jste se aspoň trochu prokouknout dílnu přírody; sbíral-li jste zkušenosti a hledal-li jste poučení v dobrých tradicích i nových experimentech. Dobře si dělat svou zahrádku, byť byla sebe menší, je trochu idylická hra, trochu sport, ale vedle toho také pořádný kus poznání: poznání řádu, jemuž podléhá lidské dílo, a tušení zákonů, jimž podléhá tvořivá příroda.
Karel Čapek
Před založením zahrádky.
Naše zahrádky.
Při úpravě domácích zahrádek se velmi často zaměňuje pojem zahrádky a přírody. Zapomíná se, že zahrada je prostředím kulturním a musí býti založena podle jistých pravidel a zkušeností, že není jejím účelem otrocky napodobit přírodu a úplně ji nahraditi, nýbrž spojiti různé prvky přírody v ladný, uměle upravený celek. Bohužel málokdy se setkáme se zahrádkou, která by byla vkusná i účelná. Podívejte se jen prosím někdy v neděli do našich předměstských vilových čtvrtí a řekněte poctivě, kolik tam uvidíte opravdu vkusných zahrad. A přece příčinou toho není ve většině případů ani nedostatek peněz na založení vkusné zahrady, ani nedostatek zájmu majitelova o vzhled zahrady. Spíše zdá se, že majitelův zájem je příliš veliký a neujasněný. Přeplňuje zahradu vším, co kde vidí pěkného, bez ladu a skladu, bez ohledu na celek. Ne vše se k sobě hodí a není pravda, třebaže mnohý se tak mylně domnívá, že jsou-li všechny jednotlivé složky nebo prvky v zahradě krásné samy o sobě, že také celek bude krásný. Krása záleží v souladu mezi jednotlivými prvky, a ten soulad, harmonie, není každému vrozen, nýbrž musí býti uměle pěstován na dobrých vzorech a na zkušenostech odborných. A přece se při úpravě zahrádky samolibě domníváte, že se obejdete docela dobře bez pomoci odborného zahradníka architekta, nebo i bez pomoci odborného zahradníka.
Vaše amatérská pýcha vám nedá přiznati, že ke vkusné a opravdu umělecké úpravě zahrady nestačíte sami, nýbrž že je nutno poraditi se s někým, kdo by vaši osobní představu zahrady korigoval, upravil, uvedl na svou míru a v soulad s praktickým provedením i estetickým názorem uměleckým. Hlavní chyba našich zahrádkářů je přílišné, nekritické spoléhání na vlastní schopnosti, zkušenosti a vkus. Slevte trochu ze samolibosti, věnujte aspoň trochu peněz na odbornou radu a výsledek vás jistě odmění desateronásobně.
Touha našich zahrádkářů míti na malém prostoru trochu ode všeho, nutí je přirozeně k nevkusnému a škodlivému přeplňování zahrady. Paní domu se zachce růží, jahod, kdoulí, malin, potřebuje také zeleniny, pán by měl rád ovocné stromy, fontánu s vodotryskem, skalku, besídku a po případě i nějakou zříceninu. Celý tento zmatek doplňují nějaké ty květiny, které tu zasadí, jak se mu zalíbí, jednu do druhé, vysoké mezi nízké.
Každý, kdo zakládá svou zahrádku, by si měl zapamatovati, že rostlina je hlavním prvkem, v jehož správném upotřebení záleží ráz zahrádky. Rostlina počne růsti, mění svůj vzhled, kvete a přináší plody. Všech těchto vegetačních údobí musí si náš zahrádkář všímat, aby věděl, kdy a jak které rostliny sázeti, aby využil její krásy. Pro opravdového přítele zahrady není příjemnější zábavy, než seznamovati se dokonale s rostlinami vlastními i sousedovými. Činí si poznámky o výšce, době květu, vlastních dojmech, jak a kde se která kvetoucí rostlina vyjímá, jak lépe vynikne, zda-li ve skupinách nebo jednotlivě v trávníku. Svou zahrádku doplňuje stále novými krásnými druhy, takže pěstování květin a pobyt v zahrádce stane se mu příjemným a zdravým sportem. Žádný pozemek není tak malý a nevhodný, aby se na něm nedala zříditi útulná domácí zahrádka, která by od nejčasnějšího jara do nejpozdějšího podzimu oplývala zelení a květy.
Obecnou chybou našich zahrádek bývá, jak jsem se již zmínil, jejich přeplněnost. Na malé ploše vidíme stromy se širokými korunami, nebo naopak zase polovysoké kmeny a tak zvané zákrsky, jeden na druhém a pod nimi ve stínu a tmě potom živoří různé srstky, maliny, břízy, rybízy, lesní smrčí, květinové záhonky; pohled do zahrady sousedovy je neprodyšně uzavřen všelijak pokroucenými kordony, čili tak zvanými ovocnými špalíry. Při nedostatku světla, vzduchu a nesoustavné péči zahnízdí se v zahrádce různí škůdci: na stromech mšice krvavá, puklice, na ovoci strupovitost, černá hniloba, na listech různé padlí a mšice. Také trávník, který je ozdobou každé zahrádky, vyhyne a zmechovatí.
Opakem takovýchto přeplněných zahrádek jsou tuctové zahrádky symetrické, dělané, jak se říká, podle pravítka buď majitelem samým nebo stavitelem, od kterého, třebas je dobrým stavebníkem, nelze požadovati všech technických a jiných znalostí zahradnické prakse. Světem také od nepaměti obcházejí různí „frajkumštýři“ a kazisvěti, kteří vám ochotně nacpou do zahrádky vše, co kde viděli a co byste si v ní přáli; nebývají to ani zahradníci, nýbrž jen prostí neodborní zahradní dělníci, pracující ve volném čase na svůj vrub. Zahrádky našeho venkova si v celku uchovaly svou tradici a úpravnost a mohly by v mnohém směru býti vzorem dnešním, šablonovitou modernou načichlým zahradám na okraji našich měst.
František Jirásek: Chcete míti krásnou zahrádku? 1934
Arch. Josef Miniberger.
Co třeba uvážiti před založením rodinné zahrady.
Předneseno na anketě Československé Akademie Zemědělské v Praze a vytištěno v „Časových otázkách zemědělských“, vydaných Československou Akademií Zemědělskou.
Pro úplnost jen úvodem chci se letmo dotknouti známé definice zahrady, že zahrada v létě jest příbytkem v přírodě pod širým nebem, jest pokračováním obytných místností domu a jich doplňkem.
To platí u zahrady malé pro celý její rozsah a u zahrady veliké alespoň pro okolí obytného domu.
Tato stručná definice zahrady jest velmi výstižná a z ní též vysvítá, že na úpravu zahrady dlužno hleděti jako na dílo umělecké, tak jako na úpravu bytu v domě, což také má četné další důsledky.
Než toto nazírání na zahradu jako na dílo umělecké dostatečně bylo osvětleno ve mnohých spisech a dnes mám na mysli něco jiného. Mám na mysli technickou stránku úpravy zahrad, a to stránku, jíž nebývá včas povšimnuto, ač těsně souvisí s vnitřními zařízeními dnešního příbytku.
Náš současný příbytek valně se liší od příbytku let nepříliš dávno minulých. Dnešní příbytek jest zařízení značně složité. Třeba vzpomenouti jen elektrického osvětlení, telefonu, plynového topení, centrálního topení, kromě kanalisace a vodovodu.
Zařízení tato skoro vždy úzce souvisí se založením zahrady, ježto většina jich zcela jest odkázána na připojení k vedením veřejných zařízení nebo zdrojů, a připojení ta skoro vždy musí procházeti zahradou.
To má své důležité důsledky, i je třeba uvědomiti si je v čas. Ale právě v tom zle bývá chybováno.
Ježto konečný účel zařízení bytových, o nichž jsme se zmínili, týká se pouze vnitřku budovy a budova skoro vždy i s těmito zařízeními postavena bývá na pozemku dříve než se o úpravě zahrady začne přemýšlet, spojí se obyčejně všecka tato zařízení jednoduše nejkratší cestou přes pozemek zahrady s vedením veřejných zařízení na ulici, bez ohledu na to, budou-li se výšky terénu měnit či nikoliv.
Úprava zahrady, má-li vyhovovat jak praktickým, tak estetickým požadavkům, vyžaduje změn výšek dosavadního starého terénu, a to často změn velmi značných. A teď si představme, že v tomto terénu okolo domu položena jsou všecka potrubí vodovodní, plynovodní, kanalisační, snad také kabel elektrický, že hotovy jsou tam vyzděné uhelné jámy u sklepa, světlík k centrálnímu topeni atd. A v terénu tomto nyní mají být založeny různé úrovně zahradní úpravy, v terénu tom se má kopat a mají se vykonávat přesuny země.
Jest na bíle dni, co se stane.
Byl-li úkolem založení zahrady pověřen vtipný a svědomitý projektant, bude ještě někde moci přizpůsobiti řešení zahrady těmto již hotovým zařízením, někdy ovšem třeba za cenu účelnosti a vzhledu řešení — ale někdy toho již vůbec nelze. Při kopání a založení úrovní se objeví, že vodovod zůstává na povrchu nebo příliš mělko a nelze-li ho na zimu vypustiti, jest v nebezpečí, že praskne mrazem. Nebo zařízení kanalisační při odkopání země, nezůstane-li trčet ve vzduchu, zůstane příliš mělko uloženo, takže je vystaveno poškození shora, anebo nelze nad ním umístiti gulu, jež jest předepsána kanalisačním úřadem.
Podobné nesnáze mohou se přihoditi s ostatními zařízeními.
Zde někdy nezbude jiného východiska, nežli předělati tato zařízení již hotová, anebo se spřáteliti s příštipkovanou úpravou zahrady, jež musí zakrýti tato nevhodně položená zařízení.
ing. Robert Beránek: A-B-C českosloveského zahrádkáře 1934
Zařizování zahrad okrasných a užitkových.
Zakládání domácích zahrad.
Prve nežli zadáme vypracování plánů sadovníkovi, nutno s ním se poraditi a svá přání sděliti, dle kterých se mu bude říditi.
Dle rozlohy řídí se sloh zahrady. Malé domovní zahrádky provádějí se v pravidelném slohu co nejjednodušeji, aby prostora nebyla přeplněna a zahrádka skýtala dosti pohodlí, libého stínu, slunce a vzduchu. Větší zahrady zakládají se ve slohu nepravidelném neb smíšeném. Úprava a rozdělení řídí se dle přání majitele, který buď žádá čistě ozdobnou, užitkovou, květinovou, ovocnou neb smíšenou zahradu. Nejčastěji provádějí se zahrady smíšené, kde pěstuje se zelenina, ovocné stromoví, květiny a okrasné stromy i křoviny. V takovýchto zahradách pěstují se jednotlivé druhy buď odděleně, aneb hromadně, jsouce vkusně a účelně zaranžovány. V prvém případě rozdělí se zahrada na několik oddílů, a každý jednotlivý osází se zvlášť zeleninou, květinami, stromy ovocnými a pod. Ovšem, že osázení děje se dle promyšleného plánu, aby celek činil dojem jednotnosti a příliš nápadně se jednotlivé partie od sebe nerozlišovaly. V druhém případě vysazují se veškeré druhy smíšeně, a sice tak, aby každý druh se náležitě uplatnil, mohl se správně vyvinovati a nerušil souladu celé zahrady. Úprava zahrady řídí se též dle majetnosti držitele pozemku a dle toho, mnoho-li hodlá na zahradu věnovati. Čím více majitel věnuje k tomu účelu, tím snáze a nádherněji možno projekt řešiti. Při malém nákladu nutno se však omeziti na jednoduché provedení a levné osázení.
Nejlépe se pracuje sadovníku, může-li před započetím stavby plán vypracovati, ježto při vykopávkách možno vykopanou zemi na určená místa rozvážeti, různé prohlubně zasypati neb svahy zvyšovati. Získá-li se z vykopávky štěrk, upotřebí se k úpravě cest, čímž náklad se značně sníží. Zakládá-li se však zahrada u stávající již budovy, nutno plán zahrady přizpůsobiti, aby výlohy byly pokud možno nejmenší. Kde netřeba šetřiti, možno počítati s pohybem země, což je pro sadovníka výhodné, může-li stávající terén vhodně upraviti. Tyto podrobnosti nutno před vypracováním plánu bedlivě uvážiti, aby se předešlo různým nepříjemnostem. Proto jedná-li se o větší objekt, radno si vyžádati podrobný rozpočet, a mimo hlavního plánu ještě průřezy a pohledy na jednotlivé význačnější partie zahrady. Tím sezná i laik myšlenku projektanta a může případně některé změny si vyžádati. Žádá-li se však změna v době, kdy započato bylo s pracemi zemními, zvýší se značně náklad ku škodě majitelově.
Máme-li vyhotovený plán, přenášíme jej na pozemek pomocí pásma či měřického řetězu a kolíků. S vyměřováním obyčejně se počíná od budovy neb jiného význačného bodu. Po vyhledání hlavních bodů vyměřují se nejprve cesty, jež se krátkými kolíky dle naznačeného způsobu na obrázku 1. označují. Délka kolíků – jichž třeba zhotoviti větší množství – obnáší 40-50 cm. Kolíčky musí býti dosti silné a hlouběji zaražené, aby se neulámaly a nevyvrátily, čímž bychom přesného označení nedocílili. Po vykolíkování narýsují se hráběmi obrysy cest, které se rýčem obrývají a dle potřeby na 15-20 cm hluboko prohlubují. Vykopanou zemí zvyšují se okraje trávníků po obou stranách. (Viz obr. 2.). Tím plastika jednotlivých ploch trávníkových značně vynikne, což v zahradách krajinkových krásně se vyjímá. V zahradách pravidelných s přímočárnými cestami se okraje trávníků nezvyšují. V tom případě se vykopaná země rozváží po celé ploše stejnoměrně, aneb se do prohlubní naváží. Je-li třeba větší vrstvu odkopati, naváží se na jednotlivé partie, kde se buď terén zvyšuje neb vyrovnává. Místa, kam se mají vysazovati stromy neb křoviny, zvrstvují (rigolují) se na 60-100 cm hluboko. Jsou-li veškerá místa nakypřena, nutno ihned přikročiti k vysazování, což jest nejlépe prováděti na podzim. Nelze-li však v tu dobu vysazovati. činí se tak záhy z jara. Po vysázení celé zahrady stromy a křovinami, počne se s úpravou cest a trávníku. Zemní práce jest nejlépe prováděti na podzim, aby půda náležitě slehla a promrzla. Ponechávati tento důležitý výkon na jaro, nedoporučuji, neboť obyčejně nebývá včas terén k sázení upraven a dřeviny bývají sázeny již v době probuzení vegetace, což má neblahé následky pro ujmutí a vzrůst dřevin. Proto dbejme včasného zpracování půdy, aby křoviny a stromy mohly býti ještě v podzimku neb záhy z jara vysázeny.
O slohu zahrad.
Zakládáme-li zahradu, hledíme, aby vedle účelnosti vyhovovala též všem estetickým požadavkům. K docílení toho jest třeba určitých vědomostí sadovnických i architektonických. Kde harmonicky nesouladí zahrada s budovami, neb kde pro celkové řešení základu není brán zřetel na účelnost a pohodlí, taková zahrada postrádá umělecké i praktické ceny. Při zakládání zahrad, provádějí-li se práce sadovnické a stavitelské současně, nutno pracovati společně s řešením úpravy budov i zahrady. Kde však budovy již stávají, musí sadovník se přizpůsobiti architektuře jejich, má-li vše ladně splývati v jeden celek. Vyřešení podobných objektů vyžaduje zvláštního důmyslu a uměleckého vkusu. Často se stává, že majitelé vil a letohrádků svěřují základy zahrad fušerům, kteří nemají o sadovnictví ani potuchy, aneb také často provádí tyto práce prostý nádeník. Jak taková zahrada vyhlíží, netřeba uváděti. Zde nemístné šetření mstí se samo na majiteli, který po čase jest přec nucen znovuzřízení zahrady svěřiti odborníku z povolání. Odborný sadovník, který pracuje s opravdovým pochopením a nadšením pro krásno, zajisté uspokojí vkus majitele i odborníků z povolání. Sadovník, který by pracoval šablonovitě, bez vlastní iniciativy, tvořil by základy bez umělecké hodnoty a proti estetice. Podobné práce možno u nás často spatřiti. Zkušený odborník i laik s vytříbeným vkusem pozná rozdíl mezi zahradou řemeslně, šablonovitě založenou a takovou, již provedl umělec-estét. Zahrada neb park, založený umělcem, má cenu i po mnoha desítiletích, neboť tehdy teprve uplatňují se mohutné skupiny stromů a keřů účelně vysázených, kdežto zahrada založená fušerem již v poměrně krátké době jest bezcennou houštinou a nesmyslnou směsí stromů a keřů.
Proto prve, nežli přikročíme k zakládání zahrady, nelitujme již obnosu a svěřme tuto práci odborníku z povolání. Má-li majitel pozemku nějakou svoji libůstku, nechť ji sdělí sadovníku, který zajisté k této vezme při projektu zřetel. Mnohdy ovšem jsou přání taková přemrštěna a jsou na závadu celkovému projektu. V tom případě nutno dbáti rady odborníka, má-li zahrada býti vkusnou.
Zhusta vídáme malé zahrádky, třeba jen několik čtverečních metrů, provedené ve slohu nepravidelném, nebo jsou rozděleny na samé pravidelné dílce, což jest příliš titěrné a nevkusné. Zahrádka taková není ozdobou, nýbrž paskvilem, který uráží krasocit pozorovatelův.
Čím menší plocha, tím méně cest a záhonů, má-li zahrádka býti vkusnou. Pro malé zahrádky nehodí se sloh nepravidelný. Ovšem při malých domovních zahrádkách o nějakém slohu nelze mluviti. Pouze větší plochy možno řešiti slohově, a sice pravidelným neb nepravidelným slohem. Pravidelnými slohy jsou: vlašský, francouzský, arabský a holandský. Nepravidelnými: anglický a japonský. Nejnovějšími slohy jsou secesse a moderna.
Vlašský sloh jest přesně stejnoměrný a honosí se množstvím teras, soch a architektonických staveb. Sloh ten jest nádherný, avšak nákladný, že si ho mohou jen velmožové dopřáti. Francouzský sloh vyznačuje se tvarovými stromy, stinnými ploty, jimiž je zahrada na několik částí rozdělena, vodotrysky, stromořadími, sochami, bludišti a špalíry. Sloh ten jest dosud nejrozšířenějším ze všech pravidelných slohů. Holandský a arabský jsou méně rozšířenými slohy, jež se vyznačují množstvím květin, zbytečnými sochami, kanály a jinými podrobnostmi.
Japonský sloh jest titěrný, kde na malé prostoře napodobí se vkusně kus přírody. Převládají zde různé vodopády, skalky, potůčky, rybníčky, ostrůvky atd.
Anglický sloh jest věrné napodobení přírody, kde převládají velké plochy trávníků, skupiny stromů a keřů, velké rybníky, skály, vodopády, dlouhé cesty atd. Tohoto slohu používá se jen při rozsáhlých parcích, kde se může libovolně místem disponovati. Secessní sloh neměl dlouhého trvání. Dnes možno jej spatřiti ještě v mnohých zahradách na kobercových skupinách. Moderna jest nejnovějším slohem, jenž jest jakousi směsí pravidelného, s nepravidelným slohem. Slohu toho používá se v hojné míře v Německu. V poslední době i u nás počíná se mladšími sadovníky propagovati.
Alois J. Kulišan: Domácí zahrady a zahrádky 1916
Úvahy a pravidla povšechná.
Všeobecný pojem zahrady.
V následujících statích jednáno bude výhradně o zahradnictví ozdobném a užitkovém, pokud toto v zahrádkách soukromníků upotřebení dochází, při čemž upuštěno od vypsání veškerých výkonů, které milovník či majitel sám vykonati s to není, ke kterým nevyhnutelně třeba zjednati si podnikatele zahradníka.
Význam slova okrasná či ozdobná zahrada spočívá ve jméně samém. Též má sloužiti k ozdobě a k výhradně duševnímu požitku přírodních krás. Hmotný výtěžek není sice vyloučen, jest však věcí vedlejší.
Jednotlivé druhy zahrad ozdobných zovou se: Park či zahrada krajinná, sad či květinový park, květinová zahrada a užitková okrasná zahrada. Oddíly tyto nejsou však přesně ohraničeny a splývají často v jedno.
Park či zahrada krajinná vyžaduje značnější prostory, má představovati pěknou ideální krajinku, které sice skvostu květinového postrádá, ale vlastními, prostými, krajinnými vnadami na vnímavého ducha působí. Však nejen krása přírodní – i umění musí ve všem se zrcadliti; budovy dodávají parku života a významu, dobře zařízené cesty usnadňují požitek. Park může sice v pravidelných tvarech býti založen, tyto však zůstávají podřízenými, neboť základní myšlenka jeho – krajinná krása – odporuje pravidelnosti. Kdežto po jedné stránce blíží se park přirozené krajině, přechází po jiné v sad a v okrasné zahrady měst.
Sad či květinový park, mnohdy ve spojení s krajinným parkem, objímá obydlí a rozeznává se od předchozího jedině výzdobou květinovou a jinými ozdobnými předměty, mnohdy však jedině zřejmým ohraničením. Častěji vystupuje jako samostatná zahrada a jest pak malým, uměleckými skvosty hojně vyzdobeným parkem, který mnohé pravidelnosti snese. Tvoří jakýsi přechod z parku ke květinové zahradě a bývá skutečně jistou směsí obou. Skoro všecky naše parky a větší městské a soukromé sady příslušejí do tohoto oddílu. Sad nemá býti příliš veliký, ježto značná rozloha ztěžuje výzdobu a udržování, spíše může býti malý, pak stává se krajinnou květnicí.
Květinová zahrada či květnice jest oddělená část bud‘ sadu nebo velkého parku, obyčejně však zahrada při domě. Určitým tvarům zařízení nepodléhá, neboť rozmanitost umělecké krásy nezná mezí. Bývá však častěji pravidelná než krajinná, a to vším právem, poněvadž malé předměty získají hlavně souměrnosti. Proto může však býti v jistých polohách nepravidelná květnice rovněž velmi vnadnou, připouštějíc mnohem více volnosti v uspořádání. Přechod z nepravidelné květnice k sadu sotva jest patrný. Převládají-li v tomto květiny, jest již sám sebou květnicí; opanují-li skupiny stromů, palouky atd., stává se květnice sadem.
Zahrada užitková vyzdobená nepotřebuje mnoho výkladů. Ma-li býti ozdobnou zahradou a ozdobnou štěpnicí neb zelnicí, musí zelenina a ovoce, které se v ni pěstuje, do pozadí – nejlépe v místa více nebo méně zrakům zakrytá – ustoupiti. Drnové štěpnice mohou po způsobu parku k ozdobné zahradě přiléhati.
Zahrada domovní vůbec.
Zámožnost majitele, osobní vkus a jiné požadavky jsou činitelé, jimiž se zařízení zahrad velmi různí, rovněž jako liší se vnitřní zařízení staveb, jež zevně třeba jen velikostí a po případě slohem se rozeznávají. Nemálo padá na váhu i zvláštní poloha přilehajícího stavení. Nechť jsou však poměry sebe různější, ve všech může býti domácí zahrada krásnou. Větším nákladem lze sice skvostnější vytvořiti, velikého bohatství však k tomu není potřebí, aby si někdo pěknou zahradu zařídil.
Nechtě o všech možných případech se šířiti, obra-‚tím pozornost jedině na ty, které se nejčastěji vyskytují.
Domácí zahrádky jsou buď takové, v nichž se současně užitečné (ovoce a zelenina) a ozdobné rostliny pěstují; označují se jménem ozdobené zelinářské neb ovocné zahrady a užitkové ozdobené zahrady; buď má se v nich zřetel výhradně ke krásnému a pěstují se pouze ozdobné rostliny pro duševní požitek; to jsou – zahrady okrasné a květnice.
Vyzdobená užitková zahrada neodpovídá zpravidla náležitě svému účelu, za to užitková‘ ozdobná‘ zahrada vyhovuje všem požadavkům, jež při malém nákladu činíváme. Jest jaksi vlastní domácí zahradou a hodí se pro každého. Ježto vždy, kde to možno, užitečným rostlinám zvláštní oddělená prostora se věnuje, docílí se tu krásného i užitečného zároveň; vyzdobená část zastavá květnici a část užitková se pak považuje za samostatnou zahradu. Okolnosť, kolik ovoce neb zeleniny si žádáme, podmiňuje i rozlohu plochy, vykázané pro část užitkovou.
K těmto zahradám vrátíme se ještě častěji. K výminkám, které zvláštního zařízení vyžadují, patří především povaha a poloha obytného stavení; toto může býti buď skvostné, veliké nebo naopak zcela malé a prostě. Poslednější možno užitečnými rostlinami obklopiti, první však nikoli; okolí skvostné budovy musí býti nádherné, okolí venkovské však může býti jednoduché.
Stanovisko budovy má rovněž značný význam pro zařízení zahrady a jest skoro ve všech případech měřítkem; proto také nelze nikdy plán zahrady dělati, není-li předem poloha stavení přesně určena. Platí-li to již při rovné půdě, jest vliv polohy stavení na kopci stojícího ještě větší, ježto v podobných případech bývá nutným zařízení stupňovité (terasy).
Jiných úchylek vyžaduje zařízení zahrádky, která mimo požitek krásy určena je k zvláštnímu cíli, totiž k pěstování jisté květiny nebo jistého druhu ovoce, v němž majetník zvlášť si libuje. Někdy ovšem i tento zvláštní účel šťastně spojiti lze s ozdobností.
Méně nápadné, avšak vždy dosti pozoruhodné rozdíly vyvolává neobyčejná poloha, na př. zda-li zahrada v plném stínu nebo naopak na výsluní leží. V prvním případě vyhneme se všem stínícím stromům a volíme jen rostliny, které se v stínu daří, od čehož závisí také charakter zahrady; v druhém případě musí se stromy a loubím ochrana před sluncem poskytnouti. Podobně se to má s neobyčejně mokrou nebo naopak nápadně suchou polohou, obě vyžadují zvláštního zařízení.
O slohu.
Slohem zahrady rozumíme sestavení jistých základních stejných tvarů a výzdob v jediný ladný celek. Každé umělecké dílo vyznačuje se jednotným slohem, v němž jeden tvar nepřechází bezprostředně v jiný různý, neboť povstala by jinak míchanice, aesthetický dojem rušící.
Rozeznáváme pravidelný či symetrický a krajinářský či nepravidelný sloh zahrad. Oba slohy jsou stejně oprávněny, oba vyjímají se v domovní zahradě pěkně a účelně; jsou případy, kdy nutno se buď pro jeden neb druhý vysloviti. Vůbec jest však pravidelný sloh pro menší plochy, jaké domovní zahrady z pravidla zaujímají, příhodnější. Nejsprávnější jest však pro zahrádku v nejčastějších případech smíšení obou slohů, čímž půvaby přírodní lepší platnosti docházejí. Kdežto cesty, volná místa, záhonky atd. více či méně jsou pravidelné, tvoří nenuceně po drnu roztroušené stromy a skupiny stromů či keřů, velkolisté rostliny, zdivočilé úponkovité byliny, snad i nějaká skalina a pod. podklad nejroztomilejších krajinářských obrázků a způsobují rozmanitost, jakou zcela pravidelně založená zahrada nikdy nemůže poskytnouti. Takto smíšený sloh hodí se nejčastěji k umístění věci, které do čistého slohu, jednoho nebo druhého, by se nehodily. Jest i proto lepší, že se při zakládání mnoho práce ušetří a vydržování vyžaduje menšího nákladu.
Však různé osobní názory, jisté výstřední libůstky nebo i požadavky pohodlí vkus podkopávají a na scestí svádějí. Milovník květin neshledává na př. sloh nepravidelný, přítel křovin zase sloh pravidelný krásným, poněvadž jeden ani druhý nenalézá na něm svoji osobní zálibu.
Pravidelný sloh zasluhuje přednosti: 1. na malé ploše vůbec a zvláště na půdě rovné, poněvadž na této není možno krajinný obraz provésti, 2. v květnici, která uvnitř krajinného základu jest umístěna.
Krajinný sloh hodí se nejlépe: 1. všude na větší ploše, 2. Je-li půda kopcovitá a nepravidelná, poněvadž tím potřeba vyrovnávání odpadá, ba nepravidelnost plochy žádoucí malebný účinek zvyšuje, a proto, není-li této i uměle se způsobuje; 3. je-li plocha na vodu (voda, rybník) neobyčejně bohatá; 4. máme-li pozemek velmi nestejně ohraničený anebo má-li se několik jen volně spolu souvisících pozemků v jediný celek spojiti.
Slýcháme často říkati: sloh anglický, vlaský, francouzský, holandský, ba i japonský, čínský, arabský (maurský). Tu však pravě označeni „genre“ nesprávně zaměněno slovem „sloh“. Anglickým genrem rozumí se čistý sloh krajinný, zcela nepravidelný, jehož nepoužívá se v domovní zahrádce skoro nikdy. Vlaský či renaisanční jest přesně symmetrický, vyznačuje se zvláště terasami a vodovody a vykazuje tak těsné spojení s architekturou a skulpturou, jak to nikde jinde se nevyskytuje. Genre ten jest velice nádherný a hodí se jen pro zahrady boháčů. Patří k němu těž případná stavba obydlí, která aspoň přibližně známky renaisance na sobě nese. Sem patří též arabský „genre“, jehož snad jedině při letohrádku, stavěném podle vzoru orientálského, upotřebiti lze. Vyznačuje se jednoduchým geometrickým základem, podobaje se zahradnímu nádvoří – s vodotrysky a mosaikovitě vyloženými cestami. Francouzský, či vlastně starofrancouzský „genre“, jest vlastně nejrozšířenější z genrů pravidelných. Zahrada taková, v rozloze domácí zahrady, bývá rozdělena ploty ve více měřicky utvořených částí, jichž plocha vyplněna jest křovinami, stromy ovocnými neb zeleninou – a je-li větší – mívá též stromořadí. Podobná byla též zahrada holandského slohu, která má jedině cenu pro historii. Od předešlé lišila se nevyhnutelnými zavodňovacími kanály a jemnějším provedením jednotlivosti, jmenovitě bohatstvím květin, avšak též malichernými hračkami a nejhorším plýtváním nepěkných soch. Japonský genre možno srovnati s vánočními jeslemi, kde celý kus přírody v malinkém je nápodoben. Od Japonců můžeme se ještě mnohému naučiti, vše je u nich sličné a na pravém místě. Čínské zahrady libují si spíše ve výstředností a báječnosti, než ve věrném napodobení přírody.
Martin Fulín: Domácí zahrada 1891